POHLED: Od půlky listopadu začínají pumpy prodávat zimní naftu. Jak obstojí v mrazu?
Je to už klasika, kterou autor tohoto článku zažívá s železnou pravidelností. Od 16. listopadu se v prodeji má začít objevovat nafta s filtrovatelností do nejméně minus 20 stupňů Celsia, od prvního prosince je pro pumpaře povinná. Normy nařizují skoro po celé Evropě, aby zimní nafta zůstala v prodeji až do konce února.
Nafta totiž s klesající teplotou vylučuje krystalky parafínů a filtrovatelnost udává, jestli ještě kvůli zimě husté palivo projde palivovým filtrem. Když není dostatečně tekutá, je zle, motor nenaskočí.
Předepsané zákony a realita se často rozcházejí. Jdu se proto zeptat prodavačky nebo prodavače, jakou naftu mají v nabídce. V horším případě přiznávají, že netuší, v lepším se dočkám přesvědčení, že samozřejmě zimní.
Ptám se i proto, že na výdejním stojanu čtu na kulaté nebo obdélníkové nálepce, že jde o palivo pro mírné klima. Osobně mi 20 stupňů pod nulou nepřipadá jako mírné počasí, proto znejistím a jdu se přeptat, jestli náhodou nenabízejí nějakou zapomenutou letní naftu.
Provozovatelé pump jsou v tom nevinně, jako palivo pro mírné klima označují benzin i naftu k tomu určené normy. Je přitom jedno, jestli jde o naftu letní nebo zimní, je určena do našich zeměpisných šířek, do mírného podnebného pásu a podle toho patrně dostala své zákonné označení.
Ještě větší zmatek je tam, kde prodávají vedle běžného dieselu také dražší nadstandardní naftu označenou jako „winter“, „kvalitní zimní“, „alpin“ nebo podobně.
U takových pump mi rovnou poradí, abych si připlatil za tu „kvalitnější“.
Bral bych to, kdybych dostal jasnou informaci o tom, do kolika stupňů pod nulou bude takové palivo fungovat. Například v Německu a Rakousku čerpací stanice OMV udávají u paliva Winter Diesel filtrovatelnost do minus 35 stupňů Celsia.
V Česku se to většinou nedozvíte. Každá nafta musí podle zákonů splňovat nároky spojené se zimním provozem, na obchodní finty čerpadel v podobě zimních přívlastků a vyšších cen obvykle nedám. Obchodní označení za zimní považuji za zavádějící.
Vybírám tedy běžnou naftu. Na otázku do kolika stupňů se mohu na palivo spolehnout, slyším od čerpadlářů nejrůznější údaje: od minus pěti do minus 30 stupňů. Ženy a muži za pultem většinou neví, „mají to někde vzadu v papírech,“ slýchávám.
Odhad pumpařů se snižuje s klesající venkovní teplotou. Asi je jim hloupé prodávat při pohledu na teploměr se rtutí shrbenou u minus 15 stupňů naftu s mnohem horšími parametry.
Tankování zimní nafty, ale také kvalitního letního paliva, je v Česku hlavně o důvěře. Pokud to jde, vyplatí se hlavně v zimě nakupovat u vyzkoušené a ověřené čerpací stanice.
Když loni v zimě klesaly teploty v lednu ještě pod minus 20 stupňů a zrovna jsem pobýval v Jeseníkách, objížděl jsem pumpy a ptal se, kde mají jako naftu. V takových extrémních mrazech riziko, že ráno motor nenaskočí, roste.
Většina pumpařů jako obvykle netušila, co prodává, jen u jedné žlutě zabarvené slovenské firmy mi prodavač tvrdil, že jejich nafta je v těchto výjimečně studených dnech obohacená tak, aby fungovala i při méně než 25 stupních Celsia.
K této pumpě jsem se pak vždy pro naftu vracel, i když na výdejním stojanu byla nálepka s informací, že tankuji naftu pro mírné klima…
Bez důvěry se člověk neobejde.
Petr Buček






