Komentář pro MF DNES: Tisíce zabijáků na silnicích
I když lidé při motoristickém sportu umírali a umírají po celém světě, tuzemské závody mají po posledním víkendu obzvláště tragickou bilanci. O život přišly čtyři dívky.
Zařadily se k letošním obětem automobilových závodů, které měly stejně tragickou dohru nejen v Česku, ale například také ve Francii nebo Srbsku. A co takový závod z Paříže do Dakaru? Oběti přináší téměř každý rok.
V jednom jsou však Češi mistři světa: v přeceňování svých schopností, v riskování tam, kde to není na místě. Těch opravdových mistrovských titulů z různých soutěží vozí sportovci mnohem méně.
Při závodech v Uherském Brodě se určitě někde stala velká chyba. Všichni se budou pořád dokola ptát, kdo ji udělal.
Stála děvčata nevhodně blízko trati, vyznačili správně organizátoři bezpečné zóny, jel pilot moc rychle, byl to vůbec pilot? Nezbývá než doufat, že napříště bude přísnější vydávání pilotních licencí, že závody povedou dál od domů a diváci budou stát dále od aut.
Já tomu však moc nevěřím. Češi prostě rádi riskují. A řízení auta není výjimkou. Jak říkal můj bývalý kolega, dlouholetý redaktor tohoto deníku a vedoucí jeho západočeské přílohy: „O víkendu se jede Šumava, to zas budeme mít na silnicích smrťáků!“
Narážel na skutečnost, že lidé si cestou na automobilové závody a poté domů sami rádi hrají na piloty rallye. Riskují, jezdí nebezpečně a ohrožují své okolí.
V Česku platí, že kdo jezdí nebezpečně nebo moc rychle, očekává od svých kamarádů večer v hospodě poplácání po ramenou a pochvalu.
„Tys to dal z Brna do Prahy za hodinu deset? Ty jsi borec!“ Rychlá a nebezpečná jízda je tady nejvyšším výrazem chlapáctví. Jak ostatně minulý týden hlásil „zelený anděl“ Českého rozhlasu: „Na silnici stojí nemožně odstavené auto, asi v něm bude nějaká ženská nebo něco takového.“
Český řidič je přece správný chlap, který za to umí vzít!
Když jsem jako student přijel na brigádu do USA a potřeboval jsem po několika týdnech půjčit auto, šéfová mi nabídla své soukromé. Ale udělala malý test. Nechala mě odvézt svého syna na nákup.
Jel jsem asi jen o trochu rychleji, než je v Americe zvykem. Auto už mi po referenci svého syna nikdy šéfová nepůjčila. „Jezdíš moc rychle, je to nebezpečné,“ řekla.
Také v západní Evropě platí, že rychlou nebo nebezpečnou jízdou se není slušné chlubit ani ji pokud možno provozovat. Naopak. Člověk říkající, že má rád rychlé svezení autem, je považován za divného. „Jak se někdo může chlubit tím, že ohrožuje ostatní?“ kladou si v tu chvíli otázku Němci, Rakušané nebo Švýcaři.
Právě u Švýcarů by se mohli čeští řidiči učit bezpečné jízdě. Ačkoliv mají podle statistik řidiči ze země helvetského kříže v průměru nejsilnější auta v Evropě, na jejich silnicích panuje klid. Pro Čechy až moc velký klid.
Na švýcarských dálnicích se totiž jezdí maximálně rychlostí 120 kilometrů za hodinu. Nejenže ji řidiči dodržují, ale navíc na sebe nedotírají, zásadně se nevytlačují z pruhů.
Nuda, ozývá se pravidelně v tuzemsku a lidé se těší, až se zvýší naše dálniční stotřicítka. Že to nikomu čas neušetří a jenom to zvýší agresivitu a humbuk na už tak špatných dálnicích? To nikoho nezajímá, naši řidiči vidí rudě.
Češi rádi riskují a ohrožují své okolí nejen za volantem. Vědí to už i v cizině. Na Slovensku nedávno koloval vtip, že Češi brzy vyhynou. O půlku národa se postará metylalkohol, druhá zahyne při příliš riskantních túrách po Vysokých Tatrách.
Naši sousedé zapomněli na to, že se zároveň navzájem vybíjíme na silnicích a na automobilových závodech.
Petr Buček, komentář vyšel v úterý 13. listopadu na názorových stránkách MF DNES






